Feeling Blue*

Předpokládám, že jste každý někdy viděl tenhle mírně přitroublý film pro děti, kdy Depardieu se soudkem na břiše a svou zázračnou sílou zachraňuje vesnici v Gálii před mnohonásobnou přesilou Římanů. Pamatuju si, když jsem tenhle film viděla poprvé (natočen 1999), jak mi Depardieu připadal strašně legrační s tím svým soudkem na břiše. Říkala jsem si, co je to za hloupý  nápad mít soudek na břiše - vždyť přeci nikdo by takové břicho nemohl mít  ...

Čas plynul a já se vyžrala do rozměrů, které taky  už začínají připomínat Galského bojovníka, jenže  nemám sílu jako on po zázračném lektvaru, spíš jen ten pupek a značnou dávku nemotornosti. Vždycky jsem si myslela, že být štíhlý je jen otázkou toho, aby lidi vypadali dobře a líbili se okolí, především pak opačnému pohlaví. S postupem let a nabraných kil, zjišťuju, že na klišé "zdarvě jím, abych se cítila dobře" asi něco bude. Stává se ze mě Američanka jak stehno a má nemotornost mi silně začíná vadit. Vzpomínám rovněž na svou štíhlejší éru, řekněme éru bez nadváhy, kdy jsem obdivovala Marion Jonesovou a nechápala, jak může tak hezká hubená atletka chodit s tak tlustým prasetem jako byl tehdy její přítel C.J. Hunter.