Pocity sebevraha a krutá Seina ...
Napadlo Vás někdy jak se asi cítí sebevrah, když spolyká tubu prášků? .. Jak dlouho mu asi trvá než zemře? A jaké pocity při tom prožívá? ... Já se tomu ač nerada a trochu z vlastní blbosti trošičku přiblížila. Byl konec srpna a já vyjela s kamarádkou na prázdniny do Paříže. Po 14i hodinové cestě v noci autobusem s přibližně 10 minutami spánku jsme dorazili do Paříže. Žaludek jsem měla jako na vodě a bylo mi parádně špatně a netušila jsem jak přežiju den. Cpala jsem se práškama celý den a druhý den už jsem byla naštěstí celkem v pohodě. Jenže jak se řiká, když se něco násilím přemahá, nedopadá to dobře, takže když jsem se druhý den cpala smaženým a nezdravým, žaludeční "kolaps" se ozval znovu, a jediný lék který mi vždycky a spolehlivě pomůže (Reasec) mi došel .. Zachvátila mě mírná panika, při představě střevních obtíží při cestě domů autobusem bez záchodu .... a rozhodla se jednat a vypomoci si jinym lékem a to Endiaronem. Měla jsem s sebou platíčko a tudíž si nemohla přečíst dávkování, takže jsem si "pro jistotu" vzala tři po sobě asi po třech hodinách. Po třetím prášku mě dost rychle napadlo, že to asi nebyl dobrý nápad a měla jsem pocit, že přichází moje poslední hodinka.
Opravdu si nedokážu představit, jak šílené musí být spolykat tubu prášků a v šílených křečích čekat na smrt nebo alespoň milosrdnou ztrátu vědomí. Moje pocity v Endiaronové euforii byly zhruba následující. Příšerné křeče v břiše, horečka, srdce tlouklo jako o život a na nohou a rukou jsem měla podivné trhání svalů ... Nedokázala jsem si vysvětlit, že pár takovýhle mini mini pilulek způsobí takové peklo .... Čekala jsem na zázrak, omývala se studenou vodou a modlila se, ať už to proboha skončí, že takhle nechci umřít :( .. Přečkala jsem nekonečnou noc, opět bez zamhouření oka, následovalo vyklizení hotelového pokoje a čekal mě den plný vejletění a večer cesta domu ..... Břichabol mírně ustoupil, ale přidala se zničující migréna, takže jsem byla chvíli v parku pod Eiffelovkou, kde nás vyložili a poté se přesunula k Seině s nadějí, že při 40-i stupňovém vedru bude u vody o něco snesitelněji.
Přesun jsem absolvovala s tričkem namočeným v kašně omotaným kolem hlavy - joo všichni zírali, ale mě to bylo jedno .... ani nevím jestli jsem měla víc teplotu, migrénu, nebo křeče v břiše, bylo to peklo .... Sedla jsem si na břeh Seiny na studené dlaždice a přemýšlela o svém osudu, vedle mě hrál nádherně nějaký hudebník na saxofon a prodejce vody mi vnucoval láhev v domění že barva mé pleti je šedo-zelená z nedostatku tekutin. Odmítla jsem a dál tupě zírala na hladinu řeky a přemýšlela co bude dál, jestli jsem schopná dojít cca 2km k místu srazu, od kud se pojede domů. Pozorovala jsem vlny, které za sebou nechávaly projíždějící parníky a snažila si trochu užít tu atmosféru Paříže.
Moc to nešlo, bylo mi opravdu zle, hlava třeštila a já tam seděla a byla totálně zoufalá. Opět jsem namočila triko - tentokrát v Seině s nadějí, že se zase trochu ochladím a podařilo se mi s vypětím všech sil doplazit se na místo srazu, kde jsem zalehla v parku na trávník společně s vrkajícími páry poblíž Vítězného oblouku a opět zahájila modlení aby se mi alespoň trošku ulevilo.
Chvílemi jsem měla strach, že omdlím, někdo mě okrade a zůstanu tu napospas osudu, bez mobilu občanky a karty zdravotní pojištovny. Napsala jsem kamarádce, která byla se zbytkem skupiny kdesi na výletě a naštestí už se akorát vrátili, tak mi šla na pomoc. A já si mohla na chvíli zdřímnout bez strachu že mě okradou. Nějací Arabové si mě tam fotili jak tam bezvládně ležím na trávníků, zřejmě nějací satanisté nebo tvůrci knihy: Smrt nadosah - jinak nechápu proč by mě proboha fotili ... Cítila jsem takovou bezmoc, jako snad ještě nikdy, bylo mi na umření, tisíc kilometrů od domova, beznaděj, bezmoc, marnost ..... Zavřela jsem oči a doufala, že odejdu na onen svět, ale vysvobození nepřicházelo. Cesta domů byla příšerná, zachránila mě až spolucestující slečna, která měla kinedril, po kterém se mi trochu ulevilo a já i na chvíli usnula .... A já učinila objev, že chlapi jsou džentlasové, když je nejhůř, jeden mi nabídl, že si se mnou a s kolegyní, co seděla vedle mě vymění místo, jelikož jsme seděly vzadu, kde to víc drncá. Takže jsme zpáteční cestu už absolvovaly na předních sedadlech a řidič, který se zdál jako suchar a nemluva byl na mě najednou taky moc hodnej :) ... Taky bych chtěla mít tak hodnýho chlapa - holky nevíte o někom? :)
Po návratu do Čech jsem byla šťatsná jako blecha, že jsem přežila a asi si příště připlatím a poletíme, to peklo v autobuse za to nestojí. Potom jsem celej den a noc spala a vydýchávala tu "báječnou" dovču :)) Takže zbývá jen doufat, že příště bude lépe a třeba zavítáme na jih do země fialových lánů :) Provence.
Komentáře
Přehled komentářů
Jo Evi, koukám že není nad to, spát ve své vlastní posteli, hihihi. Ještě že nevolnostma moc netrpím, tedy spíš vůbec, a když, tak leda z přežráníO:-) Mělas s náma radši vyrazit do Polné:-)
Hele, ale jako škola života myslím že OK.
PS: až o takovém chlapovi budu vědět, tak zapomeň na to, že bych ho někomu prozradila:D
Francie - země zámků
(Jindra, 16. 9. 2008 22:27)
Tristní zážitek, kdy vlastně jen toužíš, abys už byla doma, v bezpečí...
Být natěšená na krásy Paříže a poté je prožít s hlavou v triku, vnímajíc i opomíjejíc vše kolem sebe - jen se svou bolestí a prosbou o slitování.
Po druhé Ti jistě vše vyjde na jedničku, prošoupeš nejedny botky :-)
Arabové si Tě budou fotit ve stoje, krásnou - pro vzpomínku na Paříž.
Vlastní postel
(SiskaD, 17. 9. 2008 9:05)